Babka

13. 11. 2017 11:51:26
Kousek od pardubického gymplu stojí domov důchodců. Cestou ze školy jsem kolem něj chodila každý den. Někdy ve třeťáku se za jedním oknem v prvním patře začala objevovat taková babka. Jako z Ladova obrázku, snad i ten šátek měla.

Jen tam stála a smutně se koukala ven. Když jsem si jí poprvé všimla, zamávala jsem jí. Rozsvítila se jako sluníčko a nadšeně mi zamávala zpátky. Pak jsme hru na mávanou hrály vždycky, když jsme se viděly. Když se na jaře oteplilo, osmělila se a vyšla na balkon, který patřil k tomu oknu. Daly jsme se do řeči a chvilku si povídaly.

Pak už si mě hlídala. Naučila se můj rozvrh a hlídkovala, až půjdu domů. Většinou jí stačilo zamávání, ven vycházela, jen když bylo opravdu pěkně. Po pár týdnech jsem ji zašla navštívit. Její příběh nebyl ničím zvláštní. Vlastní rodinu neměla, jen prasynovce, který se za ní občas stavil. Jeho návštěvy pro ni byly velkým svátkem, zrovna zakládal rodinu, těšila se na jeho miminko a fotky, které jí pak posílal, opatrovala jako svaté obrázky. Jednou byla smutná, plakala, protože paní, která s ní na jejím dvoulůžkovém pokoji bydlela, přestěhovali na jiné oddělení a ona dostala novou spolubydlící, s kterou nevycházela, dokonce ji podezřívala, že jí krade věci.

Neměla moc co na práci. Důchoďák neopouštěla, chodila jen na zahradu, když bylo hezky. Mívala domek se zahrádkou, a tak jedním z drobných potěšení bylo pár záhonků, o které se s jinými babičkami mohla starat. Toužila po truhlíku za okno, ale ten by jí prý nedovolili. Dny jí ubíhaly pomalu a byly jeden jako druhý.

Dávala mi dárky. Třeba mi vyrobila přáníčko nebo poprosila sestřičky, aby jí pro mě koupily mýdlo s kytkou na obalu. Nechtěla jsem, aby kvůli mně utrácela ze svého hubeného důchodu, ale když jsem viděla její dětskou radost, nemohla jsem dárek odmítnout.

O Vánocích jsme vzali s kamarády pár kytar a šli do důchoďáku zpívat koledy. Nikdy jsme neměli vděčnější posluchače.

Na jaře mě čekala maturita, pak jsem odešla do Prahy studovat, vdala se tam, narodily se mi děti. S babkou jsme si psaly, ale její koresponďáky byly čím dál smutnější. Když jsem za ní zašla, většinou jsem poslouchala nářky, které jen tu a tam prosvětlily stále vzácnější zprávy o synovcově holčičce.

Asi za rok jsem se od kamarádky dozvěděla, že moje babka zemřela.

Už je to dvacet let, od té doby se v pardubickém důchoďáku jistě mnohé změnilo nejen po stránce materiálního zázemí. Domovy dnes mají různé terapeuty i dobrovolníky, spolupracují se školami, s neziskovkami, všemožně se snaží svým klientům zpříjemnit ten otřepaný "podzim života".

Ale ti klienti se nemění. Mají podobné životní příběhy jako kdysi. Žijí na místě, které si nevybrali, s lidmi, které si nevybrali. Museli se vzdát svého prostředí, svých zvyklostí, přátel. V důchoďáku jsem poznala, jak člověk žijící s perspektivou blízkého konce postupně odkládá, co považuje za zbytečné. Přetvářku, ohledy, někdy i slušnost. Říká věci naplno a často si nebere servítky. Je těžké tam navázat a udržet fungující vztahy, které navíc mohou ze dne na den skončit. Každý si nese nějaký svůj smutek, od kterého sebelepší terapeut nepomůže.

A proto se mi moc líbí projekt Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata, který dnes zahajuje svůj druhý ročník. Jeho cílem je plnit vánoční přání lidem, kterým už dárky nenosí ani Ježíšek, ani nikdo jiný. Až se v jednu hodinu zveřejní seznamy, zkusím obdarovat neznámého člověka a budu při tom vzpomínat na svou babku, které jsem snad kdysi vnesla do života trochu radosti. Ona mně určitě.

Autor: Markéta Demlová | pondělí 13.11.2017 11:51 | karma článku: 35.74 | přečteno: 2004x

Další články blogera

Markéta Demlová

Paris, mon amour

Dnes vás zdravím z města nad Seinou, Města světel, které mě uchvátilo hned při letmém prvním setkání, zadráplo se mi pod kůži a rozhodlo, že si s ním vypěstuji vztah na celý život, i když jsem nedoufala, že ho ještě někdy uvidím.

3.10.2018 v 11:01 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 374 | Diskuse

Markéta Demlová

Sebevražda brandu v přímém přenosu

Světem českého sportu i bulváru otřásá nově vydaná kniha olympijské medailistky a mistryně světa v biatlonu Gabriely Koukalové. Sportovní hvězda první velikosti v ní velmi otevřeně líčí svůj dosavadní život a rozkrývá věci, které

18.4.2018 v 13:14 | Karma článku: 42.89 | Přečteno: 15186 | Diskuse

Markéta Demlová

Milí Češi, váš prezident vás nemá rád

Smutno, velmi smutno mi bylo při sledování včerejší prezidentské debaty na TV Prima. Při pohledu na rozvaleného prezidenta, který si se zjevnou rozkoší užíval výbuchy rozvášněného publika a s jízlivou škodolibostí sázel jeden faul

24.1.2018 v 12:13 | Karma článku: 41.49 | Přečteno: 5113 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Vlastimil Fürst

Můj pláč doletěl až do nebe

Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že náš život ztratil smysl. Máme pocit, že už nemáme žádnou naději. Něco podobného řeší král David v 6. žalmu. Dnes se spolu podíváme na jeho závěrečnou část.

22.2.2019 v 20:15 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 149 | Diskuse

Robert Čapek

Co se to dítě ve škole vlastně učí?!

Vzhledem tomu, jaké pitomosti se nyní v souvislosti se vzděláním řeší (například zákazy mobilních telefonů), vytrácejí se z diskuze témata mnohem důležitější. Jedním z nich je skryté kurikulum.

22.2.2019 v 13:26 | Karma článku: 20.75 | Přečteno: 751 | Diskuse

Jan Jílek

Nemám rád, když se do umění plete politika

Být v pracovní neschopnosti má tu výhodu, že sice nejsem plně fit, do toho mám ještě daleko, ale na druhou stranu, mohu se ráno v pět probudit, chvíli si číst chytré knihy, mám chytrých knih mraky.

22.2.2019 v 11:12 | Karma článku: 18.34 | Přečteno: 498 | Diskuse

Anna Novacek

Hlavička jako makovička

Před lety, coby máma malého kluka s krásně kulatou hlavičkou, jsem vůbec netušila nic o plagiocefalii nebo brachycefalii. To až když ze mě ten kluk udělal babičku. Ale mám pocit, že dnešní maminky těch informací také moc nemají...

22.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 16.37 | Přečteno: 391 | Diskuse

Kateřina Karolová

Už tam budem?

Od té doby, co máme víc dětí, se s plánováním výletů moc nepářem. Prakticky vůbec. My teda, popravdě řečeno, moc nevýletujem. Mé rodičovské svědomí to sebekriticky přiznává a slibuje, že se polepší, jenže samo ví, že ne. A proč?

21.2.2019 v 20:21 | Karma článku: 32.38 | Přečteno: 1499 | Diskuse
Počet článků 70 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 8370

Jako překladatelka denně převádím myšlenky jiných lidí, tak mám občas chuť napsat něco sama. Snad vás moje slova pobaví, dojmou nebo přivedou k zamyšlení.

Najdete na iDNES.cz