V posledních dnech internet zvířila prudká debata nad básničkou Jiřího Žáčka, kterou děti čtou v čítankách. Podle ní jsou holky na světě proto, aby z nich byly maminky láskyplně pečující o děti.
Naproti tomu páni kluci jsou tu od toho, aby svět byl veselý a točil se vpřed.
Mám tři syny (ve věku 23, 21 a 11 let) a třináctiletou dceru. Když byli ti první dva malí, fascinovaně jsem objevovala svět klučičího uvažování a prožívání, který mi byl do té doby neznámý - mám "jen" mladší sestru. S čerstvou státnicí z psychologie a pedagogiky pro učitele jsem se snažila aplikovat na synky získané poznatky tak, abych jejich dušičkám a mozečkům umožnila co nejharmoničtější rozvoj. Učila jsem je, že i kluk může plakat, když ho něco bolí, a že jsou na světě i jiné hry než na vojáky nebo četníky. Chtěla jsem, aby měli jistotu, že můžou být tím, kým sami chtějí, že mají svůj život ve svých rukou a je jen na nich, jak s ním naloží. A výchova se mi asi povedla - ten nejstarší se po roce na právech rozhodl, že tohle není škola pro něj, a přestoupil na jinou, aby se stal - vojákem.
Dcerka přišla do domácnosti plné báječných klučičích hraček, sportovních potřeb a stavebnic. Ale od začátku ji bavili plyšáci a panenky - hodně panenek. Když jí bylo asi pět, jednou jsem jí vytkla, že by si je měla líp uklízet, a ona namítla rozhořčeně: "Můžeš mi říct, jak to má maminka, která má asi milión dětí a žádnýho manžela, sama zvládnout?"
Svého o dva roky mladšího bratra zapojila do všech svých her - a on ji bez řečí následoval, ochotně plnil všechny role, které mu svěřila, dokonce si k jedněm Vánocům přál vlastní kočárek s miminkem, aby jí byl platnějším spoluhráčem. Jakmile mu dala chvíli pohov, vrátil se do svého světa stíhaček z Lega, akčních hrdinů, Hvězdných válek a vzrušujících sportovních zápasů.
A rozdíl je mezi nimi samozřejmě dodnes - ona má ráda romantické knížky, vonné svíčky a selfíčka s kamarádkami, on žije sportem a dobrodružstvími virtuálního světa. Ona má v sešitech úhledné zápisy barevně podtrhané, on je schopný namastit úkol vleže na koberci, jen aby už mohl jít střílet na bránu. Ona tráví rána před otevřenou skříní, kde absolutně není co na sebe, on popadne první triko a ani si nevšimne, že je naruby a špinavé. Ona je holka, on je kluk.
Když se děti narodily, od začátku dovedly rozeznávat. Věděly, že máma je vůně, jídlo, měkký dotyk. Táta zase pevná náruč, legrace a houpající kolena. Že jsme rovnocenní, ale ne stejní. Dodnes chodí za mnou, když mají hlad, potřebují něco obstarat nebo si chtějí popovídat, a za tatínkem, když potřebují s něčím pomoct, chtějí něco spravit nebo shání spoluhráče.
Nevěřím, že nám tohle opovrhované a vysmívané "tradiční" rozdělení rolí bylo vnuceno genderovými stereotypy. Jako muži a ženy jsme si rovni před zákonem a musíme být rovnoprávní, ale nikdy nebudeme stejní. Většina holčiček bude na písku dělat bábovičky a většina kluků bude tím pískem házet nebo z něj stavět hrady a hloubit v něm tunely. Holčičky si budou dál v poklidu hrát na rodinu a budou mezi sebou mít jasně strukturované vztahy, kluci vezmou do hry každého a jejich hry budou plné napětí a akce. Protože to prostě máme v genech. Protože se naši předkové po tisíce let dělili na ty, kdo loví a válčí, a na ty, kdo vytvářejí domov a starají se o děti.
Mám ráda svou práci, čas trávený s přáteli, mám různé koníčky a spoustu plánů do budoucna, ale to, že jsem maminka, považuji za svou téměř nejdůležitější životní roli - důležitější je jen ta, v níž s tátou svých dětí udržuji vztah, na kterém jsme naši rodinu založili.
Rovnost žen a mužů je samozřejmá a nezbytná - ale neznamená to, že budeme stejní nebo zaměnitelní. Když se zeptáte žen, co pro ně bylo v životě nejdůležitější, v drtivé většině odpoví, že to byly děti. Holky mají stejné právo točit světem jako kluci, ale nechte je, ať to dělají po svém - většinou totiž nepotřebují svírat tu kliku. Řídí svět už jen tím, že do něj posílají svoje děti, kterým odmalička věnovaly svůj čas, energii a lásku. Protože ať si říká kdo chce co chce - ze všech vztahů na světě nás nejvíc formuje ten s maminkou. A dokud to tak zůstane, bude náš svět v pořádku.
