Když jsem minulý týden na nákupu míjela ty davy vystresovaných naštvaných lidí, kteří běhají od regálu k regálu a z krámu do krámu, aby sehnali a nakoupili všechno, co na Vánoce potřebují, říkala jsem si, proč to dělají, když je to netěší. Pak mi to došlo: může za to touha, aby alespoň jeden den v roce bylo všechno dokonalé. Dokonale uklizený byt, dokonalé jídlo, dokonale vyšňořená rodina u dokonale prostřeného stolu, pak dokonalé dárky pod dokonalým stromečkem a nakonec dokonalá pohoda a pocit dokonalého štěstí, který se zákonitě musí dostavit.
Každý, koho Vánoce nenechávají naprosto lhostejným, si v sobě nese nějaký ideál o tom, jak mají vypadat a jak je správně prožít. Základ jsme získali v dětství a ve své původní rodině, přidali jsme k němu něco ze svých hodnot a životních postojů, zbytek možná dotvořila reklama a mediální obraz Vánoc jako svátku štědrosti, hojnosti, pospolitosti. Podle své povahy pak dva, pět, deset týdnů před Vánocemi startujeme maraton úkolů a činností, které nám umožní tento ideál naplnit. Děláme generální úklid, pečeme devatero cukroví, zdobíme byt chvojím a svíčkami, vymýšlíme a sháníme dárky a těšíme se, jak bude na Štědrý den všechno perfektní.
Taky mám svůj ideál, za kterým se honím. Ještě nikdy jsem ho nedohnala. Nikdy nestihnu všechno, co si umíním, nikdy nedopadne všechno přesně podle mých představ. Včera jsem do půl páté balila dárky. Ráno jsem vstávala do bytu, kde snad nic nebylo na svém místě, a za celý den jsem se nezastavila, až teď - jsou tři v noci. Nesvítí mi jeden řetěz na stromeček, uklizeno mám jen v přízemí a připálila jsem vánočku. Chvíli jsem si pohrávala s představou, že se vykašlu na vytírání podlahy v kuchyni, ale nakonec mi to nedalo - imperativ, že se na Štědrý den musí vstávat do naklizeného bytu, je silnější než já. Jako kdyby vytřená podlaha a vyleštěné sklo ve dveřích mohly vnést harmonii do dne, na který se z celého roku nejvíc těšíme. Jako kdyby úhledně zabalené dárky a vyladěné menu mohly zajistit pocit štěstí a svornosti.
A přece úplně první Vánoce se odehrávaly ve chlévě. Maria s Josefem byli rádi, že mají kde hlavu složit, a úklid byl asi to poslední, nač měli pomyšlení. Když pak přišli pastýři a tři králové, Maria se nejspíš netrápila, že nemá napečeno a nemá je čím uhostit. Všichni svorně žasli nad zázrakem božího zrození a hřáli se v lásce, která Boha vedla k tomu, aby se stal člověkem. Prožívali svůj ideál Vánoc, ten jediný pravý, který přináší poselství o síle boží lásky k lidem.
Jenom to, co se dělá s láskou, má smysl. Pokud uklízíme z povinnosti a dárky nadělujeme proto, že se to od nás čeká, štěstí nám to nepřinese. Jestli to však děláme z lásky ke svým blízkým a z touhy udělat jim radost, pak snad večer pod stromečkem zakusíme aspoň odlesk atmosféry betlémské jeskyně a naplníme svůj ideál Vánoc. Kéž se nám to letos podaří.
Přeji vám požehnaný Štědrý den.
