Já jsem taky církev!

Sociální demokracie v letošních volbách získala mnohem méně hlasů, než v kolik doufala. Kvůli tomu se teď musí handrkovat s ANO a lidovci o podobě koaliční smlouvy, místo aby pohodlně vládla sama s podporou komunistů. Za chabý volební výsledek si může sama. Nepoučila se z Paroubkova období a opět postavila negativní volební kampaň - za všechno špatné může Kalousek, nedovolíme, aby chamtivé církve ožebračovaly náš zruinovaný stát. ČSSD opět zacílila na první signální soustavu hloupější části svého voličstva, aby zakryla absenci silných myšlenek a konstruktivních plánů.

Je to tak, císař je nahý. Neměl co nabídnout v kampani, nemá co nabídnout ani teď. Navíc těsně po volbách předvedl parádní frašku na téma vnitrostranické jednoty. A tak se halí do chatrné zástěrky hry na nepřítele a doufá, že jeho trik nikdo neprohlédne.

Jinak si Sobotkův taneček kolem církevních restitucí vysvětlit neumím. Rétorika o revizi platného zákona a podepsaných smluv je mlácením prázdné slámy, a to pan Sobotka moc dobře ví. Tak proč sází na tuhle stokrát obehranou písničku? Aby chytil lidovce hned od začátku pod krkem? Aby se zalíbil Babišovi, bez jehož požehnání se premiérem nestane? Proč se raději nesoustředí na co nejrychlejší sestavení vlády a představení programu, který bude řešit opravdu důležitá politická témata?

Místo vyložení vlastních silných vizí si bere na mušku "nepřítele" společnosti. Tak jako před ním nacisté i komunisté ukazuje prstem na subjekt, vůči němuž má společnost zažité dost silné předsudky na to, aby na jeho křik ochotně slyšela. Tisíckrát omletými argumenty vykresluje tisíckrát pokřivený obraz církve jako skupinky hamižných prelátů, kteří sice už nemají komu kázat, ale o to jsou zavilejší a lačnější.  Dokonce si volá na pomoc i nového papeže Františka, jehož mediální obraz je podstatně přijatelnější než obraz kardinála Duky, a vkládá mu do úst nevyřčená slova o chudobě církve. Člověk, který si sám libuje v luxusu, pokrytecky nabádá ke skromnosti. Bývalý ministr financí vlády, která v době konjunktury místo vytváření rezerv navyšovala státní dluh, se bojí, že církve nabytý majetek prošustrují. Předseda strany, která za volební období dostane od státu stovky milionů korun, ale na volební kampaň se vždy desítkami milionů zadluží, chce určovat, nač by církve měly získané peníze použít. 

Nemá smysl tady opakovat, že se nejedná o restituce v pravém slova smyslu, ale o náhradu majetkových křivd, kdy stát nejprve církve o majetek okradl, aby ho užíval nejen čtyřicet let totality, ale ještě téměř čtvrt století po jejím pádu, a pak ho značně okleštěný zase vydal. Že pokud chceme být právním státem, pak co bylo ukradeno, musí být vráceno, i když se to většině lidí nelíbí a považují to za zbytečné, protože církev je pro ně výše zmíněná banda nenažraných deviantů.

Jenže církev nejsou jenom duchovní. Církev je obec věřících. Já jsem církev. Můj muž je církev. Moje děti jsou církev. Moje rodina, moji přátelé, přes milion mých bratrů a sester v Kristu. My všichni tvoříme českou církev. A my všichni máme právo na majetek, který nám byl ukraden. Na majetek, který v dobré víře shromažďovali a obhospodařovali naši předkové a který my máme dále spravovat, aby naše církev mohla dál vykonávat svou činnost a plnit své úkoly. Ty jsou v zásadě dva. Hlavním a prvním posláním církve je vytvářet společenství věřících, šířit slovo boží a chválit Boha. Druhý úkol vychází z přikázání křesťanské lásky k bližnímu: starat se o nemocné, chudé, nemohoucí, trpící, lidi na okraji společnosti, šířit vzdělanost a dobro.

K plnění těchto úkolů můžeme být církví chudou, ale ne ožebračenou. Chudou v tom evangelijním slova smyslu, tedy tou, která nelpí na majetku jako na konečném cíli svého snažení, ale která ho rozumně užívá pro dobro všech. Chceme být církví soběstačnou, nezávislou na libovůli těch, kteří jsou právě u moci. Je úsměvné, když poslanci strany, která za čtyřicet let přivedla rozvinutý stát málem na buben, mají starost, že církev svůj majetek promrhá a bude chtít další. Církev vždycky byla dobrým hospodářem a o svěřený majetek se bude starat určitě lépe než stát, jehož úředníci ctí zásady, že z cizího krev neteče, co oči nevidí, srdce nebolí a kde není žalobce, není soudce.

Všichni potřebujeme církev. Dodává společnosti duchovní rozměr, jehož smysl pocítíme, až když o něj přijdeme. Církev je součástí naší národní identity a státnosti, ochránkyní odkazu našich knížat, králů a světců. Pokud jsou tohle pro sekularizovanou konzumní společnost prázdné pojmy, měla by slyšet alespoň na nezastupitelnou roli církve na poli sociálních služeb. I prezident, který vůči církvi ostře vystupuje, se v nemoci svěřil do péče sester boromejek. Jistě ne proto, že by mu nikde neposkytli odbornější péči než v Nemocnici pod Petřínem, ale proto, že by mu nikde neposkytli péči milosrdnější, laskavější a diskrétnější. Kdyby pro nic jiného, tak pro tento aspekt bychom všichni měli chtít, aby církev nebyla chudá. Aby z vlastních prostředků mohla provozovat nemocnice, hospice, azylové domy, domovy důchodců. Majetek, který stát vydá, se tady společnosti stokrát vrátí.

Já jsem taky církev. Tak ať proti mně pan Sobotka přestane štvát, ať mi přestane kázat o chudobě a zamete si před vlastním prahem. Ať konečně představí program, který naplní slovo "sociální" v názvu jeho strany. Ať zastaví propad státního rozpočtu, provede důchodovou reformu, zklidní sociální tlaky ve společnosti, zefektivní financování zdravotnictví a školství a výběr daní. Dokud se mu to nepodaří, bude jen dalším v řadě tlučhubů, kteří pláštíkem demagogie a populismu chtěli zakrýt vlastní ideovou nahotu.