Když teď potkávám v obchodech děti, které trochu bezradně, ale s jiskrou v oku shánějí dárky, vzpomínám, jak jsem sama kdysi postávala v Prioru a v ruce žmoulala pár desetikorun, za které jsem svým milým chtěla koupit celý svět.
Bylo mi asi osm a domů jsem si nadšeně odnášela malý zázrak: skleněnou lahvičku se šroubovacím uzávěrem, která obsahovala růžovou vodičku a v ní - skutečný růžový kvítek! Lahvička nesla magický název Živé květy a pamětníci si jistě dobře vzpomínají, jak tahle voňavka socialistické provenience páchla. V obchodě měli ještě zelenou s konvalinkami a modrou s karafiátem, ale já jsem vybrala něžnou růžovou, která nejlíp vystihovala hloubku mého vztahu k mamince.
Maminka měla pod stromečkem z mého dárku nevýslovnou radost. Její široký úsměv a dojetím zamžené oči si pamatuju dodnes. Ostatně přijímat příšerné dárky uměla vždycky s grácií. Vzpomínám, jak jednou od babičky dostala hnědý domácí oblek s lístečky, který možná v popisku národního podniku Textilana nesl název "Podzimní píseň", ale střihem a provedením připomínal spíš mundúry sibiřských pracovních táborů. Vydechla úžasem, to jsme slyšeli všichni (přiznávám, že zpětně bych to považovala spíš za zděšené heknutí), a její slova "Ty víš, jak mě potěšit" babičku jistě zahřála u srdce. Stejně tak sadu bílých bavlněných kalhotek, které byly ve skutečnosti pánské slipy vpředu s vyšitým zajíčkem Playboy, bez mrknutí oka přivítala: "To jsem přesně potřebovala!"
Mě zase po Vánocích hřálo u srdce, když jsem viděla, jak voňavka z lahvičky Živých květů mizí - neklamná známka toho, že ji maminka opravdu používá. Koupelna po jejím odchodu do práce celá voněla. Až po letech našla odvahu mi přiznat, že vždycky velkoryse pokropila umyvadlo, ale stříkat to na sebe bylo příliš hardcore i na ni.
Před pár dny se mě dvanáctiletá dcera zeptala: "Mami, kolik musí stát parfém, aby byl dobrej?" Jsem dáma, která si potrpí na kvalitu, a tak jsem jí ochotně dala přednášku o tom, že do kvalitního parfému musí přijít kvalitní ingredience, které jsou velmi drahé, a tudíž kupovat voňavky z drogérie nemá smysl, protože jsou to laciné syntetické náhražky, které buď hned vyvoní, nebo po chvíli smrdí jak mejdlíčko na záchod, a připomněla jí prázdniny ve Francii a jak to krásně vonělo v parfumeriích v Grasse.
Po chvíli se ke mně přitočila a se ztrápeným výrazem mi povídá: "Mám pro tebe dárek, ale asi se ti nebude líbit..."
Jsem chytrá jako rádio, ale někdy bych si za to nejradši nafackovala.
A tak až mě potkáte po Vánocích a budete mít dojem, že místo Shalimaru cítíte mejdlíčko na záchod, nemylte se: pořád jsem dáma, která si potrpí na kvalitu. Ale být dobrou mámou je pro mě ještě mnohem víc.
