Markéta Demlová

Páni kluci

4. 04. 2014 8:17:14
Mám kamaráda, který vymámí z jalové krávy tele, a ona mu za to ještě poděkuje. Navíc srší nápady (kamarád, ne kráva) a oplývá energií k jejich uskutečňování, což nám, jeho přátelům, přináší mnohé výhody. Díky Lubošově elánu totiž jezdíme na zimní i letní olympiády (už jste zkoušeli běžet v červnu biatlon?), účastníme se fotbalového turnaje pro celou rodinu, zatančíme si na plese s bohatou tombolou... Od nápadu k realizaci nemá Luboš nikdy daleko, a vzhledem k tomu, že není žádný troškař, tak nikoho nepřekvapí, že z jednoho přátelského hokejového utkání vznikla celá hokejová liga.

KAHL.cz

Začalo to tím, že si pár chlapů chtělo zahrát hokej. A protože to bylo fajn, usoudili, že by nebylo na škodu si to zopakovat. A jak už jsem řekla, Luboš je mužem činu, takže z náhodně sebrané party byl najednou tým, pak druhý, až vznikla celá liga, která má - prozatím - týmů šest. Jmenuje se Křesťanská amatérská hokejová liga, tedy KAHL (podobnost s jistou zkratkou je čistě náhodná), protože sdružuje týmy vzniklé převážně kolem katolických farností několika východočeských měst. Letos má za sebou už třetí sezónu. Kdo by měl zájem o bližší informace, najde je zde.

Můj muž má zejména pro Lubošovy sportovní plány vždy mimořádné pochopení, a tak jsem před třemi lety se směsicí úžasu a pobavení sledovala, jak se mi doma rodí hokejista. Najednou byly hokejky v garáži, brusle v kotelně, v předsíni jsem občas zakopla o obrovskou tašku, po koupelně byly rozvěšené přemáchnuté součásti výstroje... Muž začal jednou týdně po večeři mizet z domu a vracel se po půlnoci, utahaný, ale se spokojeným úsměvem.

Nenaplněné dětské sny, které se chlap snaží dohnat, dokud mu to ještě síly dovolí, říkala jsem si shovívavě. Co by ne, však kdo si hraje, nezlobí, a je to lepší, než kdyby ležel u televize. Hlavně když po mně nechce, abych mu prala dres a jezdila na zápasy přestrojená za nadšenou fanynku.

Jako rodilá Pardubačka jsem sice příznivkyní hokeje od mala, večeře z dětství mám spojené se znělkou pořadu S mikrofonem za hokejem a když se Tesla (jak se pro mě pardubický mančaft nikdy nepřestane jmenovat, bez ohledu na to, že střídá názvy jako ponožky) dostane do play-off, poctivě sleduju skoro každý zápas, ale vždycky jen u televize, nikdy jsem neměla potřebu jít poskakovat do kotle. Takže chodit se dívat, jak hraje parta amatérů, kteří padají na bruslích a často mají problém dojet puk? Děkuju pěkně, ale i po dvacetiletém manželství si ještě chci zachovat nějaké iluze o princi na bílém koni, tak mi je neberte.

Jenže jak už jsem psala v úvodu, kamarád Luboš není troškař, a proto Piksla (tak se jmenuje náš tým, ale po původu názvu se neptejte) zahajovala letošní ročník ligy ve velkém stylu - na hlavním ledu v pardubické ČEZ aréně, se všemi světelnými a hudebními efekty extraligových profíků. Abych manželovi (který je kapitánem týmu, to jsem zapomněla zmínit) a hlavně osmiletému synovi udělala radost, našla jsem doma nějaká rámusítka a vydala se s kamarádkami a manželkami ostatních hokejistů fandit. Pravda, náš kotel - spíš kotlík - se naprosto nemohl srovnávat s tím, který otřásá halou při zápase extraligy, ale fandilo se v něm s nemenším nasazením. Díky efektům byla atmosféra opravdu strhující a chlapi na ledě hráli jako o život. A já jsem s úžasem zjistila, že se na to jejich hraní dá koukat, a docela dobře.

Můj manžel tehdy v euforii z vyhraného zápasu prohlásil, že na konci sezóny bude pohár pro vítěze stát u nás v obýváku. Pobaveně jsem opáčila, že na to si ráda počkám, a pustila to z hlavy. Jenže jak postupovala sezóna, naděje pořád existovala a já jsem se tu a tam přistihla při myšlence, že by to bylo vážně pěkné, kdyby jim to vyšlo. Když pak Piksla - s notnou dávkou štěstí - vyhrála semifinále, zavládla u nás doma docela vzrušená nálada. Nejmladší syn chodil každý den spát s větou, že už se nemůže dočkat, až se pojedeme podívat na finále, protože přece musíme vyhrát, když jsme Poličku (finálového soupeře) hned na začátku sezóny porazili... Jenže pak přišla zpráva, že má brankář zraněnou nohu a s největší pravděpodobností nebude moci nastoupit. Asi je vám jasné, že brankář amatérského týmu je jedničkou, dvojkou i trojkou zároveň, takže ho může zastoupit maximálně nějaký obránce - jenže i těch bývá poskrovnu. Snažili jsme se tedy synka připravit na to, že se vítězství taky nemusí dočkat, ale že i druhé místo je krásné...

Na finále do Poličky jsme se vypravili celá rodina. Dorazily i rodiny ostatních hráčů, kamarádi s dětmi i bez, i pár rodičů tam bylo. Pomalovaní klubovými barvami jsme překřikovali drobotinu, která fandila celou duší, a přáli si vítězství. Náš tým (i s brankářem, který udělal všechno pro to, aby mohl nastoupit) sice hned v první minutě dostal gól a za chvíli druhý, ale ve strhující třetí třetině se mu povedlo vyrovnat a třináct vteřin před koncem otočit zápas, takže nakonec to opravdu byli kluci z Piksly, kdo zvedl pohár nad hlavu.

V našem táboře samozřejmě zavládla obrovská radost. Jsme mistři, a to je stejně skvělý pocit, ať se jedná o mistrovství světa, nebo o amatérskou soutěž pro pár nadšenců. Když jsem pozorovala ty táty od rodin, kteří se rozjaření a rozesmátí na ledě plácali po ramenou a fotili se s dětmi (pro které se stali opravdovými hrdiny), viděla jsem, jak si v každém z nich podává ruku ten kluk, který kdysi proháněl puk po rybníce a představoval si, že je Holeček nebo Martinec, s chlapem, který dal do hry všechno, co měl, i tu poslední kapku sil, jen aby tomu klukovi z rybníka splnil sen o velkém vítězství. Protože i sebetvrdší chlap má v sobě kousek dětské duše, která se občas prodere na povrch. A je dobře, když my ženy můžeme být v tu chvíli u toho.

Nakonec nám tedy pohár opravdu stál v obýváku, Kubík šel do školy s tatínkovou medailí na krku a dostal jedničku za vyprávění o finálovém zápase a já jsem ráda, že mi pár měsíců v koupelně nebude odkapávat žádný hokejový dres. Ale až na podzim začne další ročník KAHL, půjdu si s radostí zafandit.

A jestli chcete kouknout, jaké to bylo, tak můžete tady a tady.

Autor: Markéta Demlová | karma: 15.64 | přečteno: 866 ×
Poslední články autora