Až budu starou ženou, koupím si fialové šaty

Napadlo vás, co budete dělat, až budete opravdu staří? Až si přiznáte, že času už není nazbyt, a začne vám být líto plýtvat jím na věci, které se sice hodí, ale které vás nebaví a nic vám nepřinášejí? Já se svou povahou asi nebudu umět odhodit všechny zábrany, jak se vám snažím namluvit v překladu básničky Jenny Josephové, ale kdoví, možná na stará kolena seberu odvahu a založím českou pobočku Společnosti červených klobouků. Půjde do toho někdo se mnou?

Zdroj: [e-mail]

Až budu starou ženou, koupím si fialové šaty

a červený klobouk, i když k nim nejde a mně nesluší.

Můj důchod praskne na brandy, krajkové rukavičky

a saténové sandálky. Pak řeknu, že na máslo už nezbylo.

Až budu unavená, sednu si na obrubník.

U stánku s ochutnávkou do sebe budu kelímky obracet

a sem tam zmačknu nějaký ten alarm.

A budu holí drnčet po zábradlí

a dohánět vše, co jsem v rozumu mládí promeškala.

V dešti vyrazím na procházku v bačkorách,

budu krást kytky v cizích zahradách

a naučím se plivat do dálky.

Ve stáří může ženská oblékat děsná trika a klidně přibrat v pase

a zbaštit kilo párků na posezení.

Nebo se týden živit jen kyselými okurkami s chlebem.

Hromadit krabice tužek a per, pivních tácků a jiných pokladů.

Zatím však musím chodit řádně oblečená,

platit nájem a nenadávat na veřejnosti.

Taky dětem prý mám jít příkladem.

Musím zvát přátele domů na večeři a číst noviny.

Jen mě tak napadá, neměla bych už začít trochu cvičit?

Aby pak lidem, co mě znají, nespadla údivem brada,

až náhle zestárnu a koupím si fialové šaty.